pátek 19. prosince 2008



Sláva naší levici! S hospodářskou krizí zatočíme odstraněním všech kapitalistických nejistot.


Nedivme se nostalgii po reálném socialismu v těch společenských vrstvách, jimž je pocit poddanské bezstarostnosti nad všechny vymoženosti západního světa. A ty jsou, běda, v přesile.
Jenom několik týdnů vydržela naší osvícené vrchnosti víra, že světová finanční krize, která se kvapem mění v globální krizi hospodářskou, se zalekne české výbornosti a vyhne se nám velkým obloukem. Dnes už každý vidí, že odhady optimistů neměly nic společného s realitou, nýbrž že šlo o pouhou ochutnávku těšínských jablíček se sníženou trvanlivostí. Začínající hospodářská recese o sobě dává vědět na každém rohu a nepříjemně zasahuje snad do všech oblastí veřejného života. V řadě perspektivních velkofabrik dochází k útlumu výroby, mnohé menší firmy nadobro končí a zástupy jejich propuštěných zaměstnanců míří na úřady práce, kde se povážlivě ztenčuje nabídka pracovních příležitostí. Země česká jako celek chudne, neboť se proti ní spolčila snižující se kupní síla obyvatelstva s existenční nejistotou, která nabádá k opatrnosti při nakládání s penězi. Když k tomu připočítáme ze zahraničí importovanou nedůvěru v bankovní systém, vznikne nám doslova smrtící koktejl pro reformní ekonomiku.
Dá rozum, že taková kombinace malérů vytváří živnou půdu pro aktivity rozmanitých léčitelů, kteří se trumfují ve vynalézání zázračných receptů na vzkříšení české prosperity. Disponují-li tito ranhojiči alespoň základními znalostmi ekonomických zákonů, dá se to ještě vydržet, byť některé jejich návody na všudypřítomné zásahy státu do volného trhu jsou přinejmenším na pováženou. Přidají-li se k nim ale populističtí politici, kteří v národohospodářských nesnázích zavětří příležitost k posílení vlastní moci, potom už můžeme směle hovořit o blížící se katastrofě. Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners, to v Lidových novinách vyjádřil takto: Ekonom uzná nutnost státního zásahu v případě, kdy je to výjimečně nutné. Politik se snaží využít výjimečné krizové situace, aby rozšířil svoji moc i pro normální časy. Platnost jeho slov stoprocentně potvrzuje dění na politické scéně právě v těchto dnech, kdy při hledání východisek z počínající recese vypadávají najmě z levicových šarlatánů často až neuvěřitelné blbiny.
Zatímco středopravá vládní koalice, proti jejímuž reformnímu úsilí se spikli všichni čerti, nemůže nabízet nic jiného než osvědčené návody spočívající v úzkostlivé hospodárnosti a v oživení zadřené ekonomiky snižováním daňové zátěže podniků i obyvatelstva, levicoví kouzelníci sázejí na lidskou blbost, jejíž nositelé jsou chytlaví na příslib žebráckých jistot. Nejspíš i proto, že si politruci z Lidového domu v nedávných krajských a senátních volbách ověřili, že vyznavačů rovnoměrné bídy je pod Řípem víc než kapitalistických kaskadérů, představili »ozdravný« program, jehož 52 bodů neomylně směřuje k návratu do předlistopadové minulosti.
Lídr komunisticko-socialistické opozice Jiří Paroubek nedávno osobně potvrdil, že levice klade důraz na znovuzavedení daňové progrese, což přeloženo do srozumitelné češtiny znamená zvyšování berní v závislosti na výši dosaženého příjmu. Od tohoto opatření je už jen krůček k nechvalně proslulým milionářským dávkám jakožto zaslouženému trestu za úspěšné podnikání. Místo aby ten slavný muž ulevil občanským peněženkám v zájmu podpoření spotřebitelských aktivit, řekl doslova: »Je třeba vybírat více peněz od daňových poplatníků na občasná selhání finančních trhů.« Jako kdybychom nevěděli, jak věčně nenažraný socialistický stát umí »hospodařit« s miliardami, o něž předtím okradl své občany.
Okradení občané si ale podle Paroubka přijdou na své jinak, formou nepeněžního blahobytu. Díky snížení DPH na potraviny o tři procentní body si prý socialistický chuďas levně nacpe břich dostupnějším žvancem socialistické jakosti, nezaměstnaní budou mít déle nárok na své žebračenky, taktéž starobní důchodci, novomanželé a přemnožení státní byrokrati budou vrnět blahem v bavlnce dobrotivého sociálního státu. Že ta rudo-oranžová snová budoucnost nebude zadarmo, to nikdo nezapírá. Něco nám na ni přispěje dojná kráva jménem Evropská unie, a nač nestačí ani bruselská peněženka, ani vysoké daně, na to socialistickému Česku ochotně půjčí nespolehlivé západní banky. Jak jinak než na nekřesťanský úrok, s jehož splácením si štědrá levice nikdy nedělala starosti. Do státního bankrotu je ještě daleko a snad se do té doby svět dočká konečného vítězství sice loupeživého, leč příkladně sociálně spravedlivého proletariátu.
Normálnější Češi, kteří se nemohou dost vynadivit, že primitivní protikrizová medicína socialistickým šarlatánům tak snadno prochází, by si měli uvědomit, že bezstarostné zahnívání v nejnutnějším zaopatření zlodějského státu má v našich zeměpisných šířkách bezmála půlstoletou tradici. Nejčastějším argumentem kapitalismem zaskočené dělnické třídy jsou stesky, že tohle nikdá nebejvalo, aby se hrdinové socialistické práce museli třást o holé živobytí. Komunista měl vždycky pochopení pro potřeby nenáročného lempla, každému vymyslel hned několik stejně odměňovaných flákáren, takže na práci »nebyli lidi«. Kdo aspoň nepředstíral práci, našel zaopatření za mřížemi, takže nebylo ani boháčů, ani pouličních loudilů. Dost bylo i nevděčníků, o něž se soudruzi láskyplně postarali v psychiatrických léčebnách, pročež se nedivme nostalgii po těch idylických časech v těch společenských vrstvách, jimž je pocit poddanské bezstarostnosti nad všechny zbohatlické vymoženosti západního světa, a jež jsou, běda, v přesile. Lidem, kteří se před 19 lety bláhově upnuli k představě, že kdesi za Šumavou funguje ráj, v němž lze socialisticky pracovat a kapitalisticky žít.
Spojení Paroubkovi a Filipovi levičáci si moudře počkali na vystřízlivění z té iluze a světová ekonomická krize jim přichází na pomoc v tu nejpříhodnější chvíli. Hospodářské potíže dovedně překovali v potvrzení marxistické poučky, že kapitalismus patří na smetiště dějin, a chopili se iniciativy ve věci budování šťastných socialistických zítřků, v nichž už není pánů ani žebráků, jak se zpívá v populární častušce z 50. let. Průzkumy veřejného mínění hlásí, že většině Čechů vidina rudých zítřků nevadí, takže se demokraticky smiřme s tou realitou a nežehrejme pořád na zlomyslnou nepřízeň osudu. Rovnost v nouzi sice není kdovíjak lákavá představa, ale na druhé straně - kilo bůčku za dvacku, půllitr zrzavé vody za pár drobných, guláš na hranici poživatelnosti za bůra a razítko zaměstnavatele v občance leda jako alibi pro dotěrné policajty... Uvidíte, moji milí spoluobčané, že se vám v tom strašidelném komunismu nakonec ještě bude docela líbit.
Petr Zavoral


Zpet na hlavni stranku

Žádné komentáře:

Okomentovat